Německé poetické texty jsou charakteristickým znakem nového německého umění smrti. Známé kapely tohoto žánru jsou Das Ich, Goethes Erben a Relatives Menschsein. Ve svých písních se hudebníci zabývají typickými gotickými tématy: smrtí, osamělostí, izolací, kritikou náboženství a únavou ze světa. Velkým tématem je pomíjivost, která se odráží i v oblečení a pódiových vystoupeních kapel. Šílenství a beznaděj jsou ztvárněny vizuálně i hudebně - někdy až surrealisticky.
Kořenem tohoto žánru bylo hudební vydavatelství Danse Macabre - konkrétně také Bruno Kramm z Das Ich -, které na počátku 90. let vydávalo první kapely nového německého death artu, přičemž název nového žánru vymysleli hudební publicisté. Po "Neue Deutsche Welle" to nyní mělo být "Neue Deutsche Todeskunst". Mimochodem, umělecká díla z období středověku a baroka lze jistě označit za "staré umění smrti". Motivy vanitas byly již tehdy oblíbeným stylistickým prostředkem.
Hudebně je nové německé umění smrti elektronické. Na rozdíl od neoklasické hudby jsou klasické nástroje generovány pomocí syntezátorů. Jinak jsou součástí hry také elektrická kytara, elektrická basa, zvukové efekty jako zvonky a samply a bicí počítače. Dnes už na černé scéně téměř nenajdete nové kapely tohoto žánru. Das Ich, Lacrimosa, Sopoer Aeternus a několik dalších kapel si však drží pevnou pozici.
